Álvaro Soler

Poslední roky se v mainstreamové hudbě čím dál tím víc prosazuje latino element. Některé populární hudební styly ostatně pocházejí kompletně z latinského prostředí (např. reggaeton). Hudební rádia pozvolna začínají ovládat španělsky zpívající či alespoň hovořící umělci (Ariana Grande, J Balvin, Daddy Yankee, Ricky Martin, Shakira, Enrique Iglesias, Maluma, Luis Fonsi, Pitbull, Camila Cabello, Alejandro Sanz, C Tangana, Bad Gyal). Mnoho z nich pochází z Kolumbie, Portorika, Španělska či Kuby. Pomalu ale jistě se na tomto poli začínají prosazovat i interpreti narození v Katalánsku, kteří sice z komerčních důvodů zpívají španělsky, ale rodný kraj se u nich zkrátka nezapře. Jedním z nich je i vycházející hvězda Álvaro Soler.

Álvaro Soler (Foto: www.universalmusica.com)

Dokonalou ukázkou multikulturní mladé generace je zpěvák Álvaro Tauchert Soler (*1991, Sant Cugat del Vallès). Jeho otec je Němec, matka Katalánka. Dětství Soler prožil v Katalánsku, následovalo několik let v Tokiu, kam se rodina přestěhovala kvůli pracovní příležitosti Álvarova otce. Po návratu do Barcelony založil spolu s bratrem hudební skupinu Urban Lights, s níž v letech 2010-2014 vystupovali spíše na lokální úrovni, i když známými se stali i celostátně díky účasti v talentové soutěži ¡Tú sí que vales!. Během té doby taktéž dokázal vystudovat průmyslové designérství. Roku 2015 se rozhodl přestěhovat do Berlína, kde doposud žije, pokud není zrovna na turné. I díky všemu výše uvedenému asi není žádným překvapením, že Álvaro Soler je docela slušný polyglot - plynně hovoří katalánsky, španělsky, německy, anglicky, italsky a japonsky.

Až v Německu naplno rozjel svou hudební dráhu. Na jaře 2015 vydal singl El mismo sol, jenž zaznamenal okamžitý úspěch v několika evropských hitparádách (Itálie, Švýcarsko, Polsko, Španělsko) a patřil taktéž k nejposlouchanějším nahrávkám prostřednictvím aplikace iTunes. V rámci snahy o dobytí amerického trhu byla v srpnu téhož roku natočena nová verze ve spolupráci s americkou zpěvačkou Jennifer Lopez. Následovalo první album s názvem Eterno agosto, na které byl později doplněn singl Sofía (jaro 2016). Ten se stal skutečně globálním hitem, na vrcholky hitparád se dostal i v České republice (a také v Itálii a ve zbylých zemích visegrádské čtyřky) a jeho do Havany situovaný videoklip má jen na YouTube více než 500 milionů zhlédnutí. Velké popularitě se Álvaro Soler těší zejména v Itálii, kde je často zván kupříkladu i jako porotce talentových soutěží. V létě 2017 zabodoval v evropských hitparádách se singlem Yo contigo, tú conmigo (spolu se skupinou Morat). Na podzim 2018 vydal Álvaro Soler své druhé a doposud poslední album Mar de Colores, jemuž se však mezi fanoušky dostalo krapet vlažnějšího přijetí. 

Josep Lluís Núñez

Josep Lluís Núñez Clemente (1931-2018) byl bezpochyby jednou z nejdůležitějších postav v historii nejslavnějšího katalánského klubu FC Barcelona. V jeho čele stál celých 22 let, takřka pětinu celé existence klubu, a stal se tak suverénně nejdéle působícím člověkem na této pozici v historii FCB. Mnozí ho považovali za nepříliš vzdělaného, avšak velmi pragmaticky uvažujícího a protřelého obchodníka. Nebojícího se riskovat a zásadně nedůvěřivého. Typický self-made man, významný katalánský developer, realitní magnát a v neposlední řadě trestanec. Rozhodně kontroverzní osobnost, za níž stojí mnoho pozitivního ale i mnoho negativního. 

Josep Lluís Núñez, dlouholetý prezident FC Barcelona (Foto: Mundo Deportivo)

Narodil se v baskickém Barakaldu, ale od malička vyrůstal v Katalánsku. Núñezovy první vzpomínky jsou z katalánského přímořského města Portbou, kam byl jeho otec (celník) převelen hned na počátku 30. let 20. stol. Roku 1938 se rodina definitivně usadila v Barceloně. Núñez studiu příliš neholdoval a již od 14 let pracoval. Zpočátku se živil podomním prodejem encyklopedií a pojistek, velký zvrat v jeho životě však nastal, když se seznámil se svou budoucí ženou. Maria Lluïsa Navarro byla dcerou majitele menší, avšak prosperující stavební firmy, vizionářský Núñez se do rodinného podniku s nadšením zapojil a postupně tchánovu společnost převzal, aby z ní během několika let vybudoval jednoho z nejvýznamnějších developerů na Pyrenejském poloostrově. Společnost Núñez y Navarro je ostatně dodnes pro mnohé obyvatele Barcelony synonymem nepěkných urbanistických praktik a spekulantství. Firma působí po celém Španělsku, avšak více než tři čtvrtiny jejího obchodování bylo a je soustředěno do katalánské metropole. Zde společnost proslula zejména v období, kdy byl barcelonským starostou Josep Maria Porcioles (1957-1973), který ve své vizi rozvoje města příliš nedbal na kulturní, historické, estetické či morální aspekty výstavby. Núñez dokázal vždy vyhmátnout ten správný čas k nákupu pozemku a vždy věděl, kdy dostane patřičné povolení k výstavbě. Na druhou stranu vždy se držel poměrně jednoduché logiky - neutratit víc než má. Jeho společnost proto vždy patřila k těm nejméně zadluženým v sektoru, díky čemuž relativně dobře přežila i poslední ekonomickou krizi.

Zkrátka a jednoduše, díky skvělé souhře s tehdejší barcelonskou radnicí ovládl Josep Lluís Núñez během 60. a 70. let minulého století tamní stavební byznys. Jím vyvolaná stavební horečka město připravila o mnoho cenných modernistických budov (např. Casa Trinxet), které musely ustoupit ošklivým činžákům. Některé budovy byly zachráněny až po dlouholetých sporech a soudních tahanicích (např. Casa Golferichs) a některé konflikty pokračují doposud - zářným příkladem toho je kupříkladu aktuální podoba barcelonské čtvrti Vallcarca. Nepěknou architektonickou stopu zanechala společnost i v barcelonském Eixamplu, kde došlo ke stovkám nevzhledných nástaveb na původně modernistické budovy. Po více než šedesátiletém fungování má nyní společnost Núñez y Navarro ve svém portfoliu tisíce bytů a komerčních prostor, více než desítku hotelů, tři desítky parkovacích domů, mnoho průmyslových objektů... Drtivou většinu z nich právě v katalánské metropoli. V 80. letech se Josep Lluís Núñez díky svému realitnímu impériu probojoval dokonce i do elitní stovky největších evropských boháčů, v posledních letech se pak pravidelně držel alespoň v elitní stovce španělských multimilionářů - časopis Forbes na konci roku 2018 odhadoval jeho čisté jmění na 630 milionů euro.

Protestní graffiti v barcelonské čtvrti Vallcarca - Núñez je zde vyobrazen jako ošklivý hmyz 
(Foto: Instagram)

Josep Lluís Núñez se netajil svou původní ambicí stát se barcelonským starostou. To se mu nepodařilo, ale je pár let po pádu frankismu se dostal alespoň do čela klubu FC Barcelona. Psal se rok 1978 a Núñez se stal prvním a v historii FCB dosud snad jediným prezidentem klubu bez jakéhokoliv barcelonistického zázemí. Tradovalo se o něm dokonce, že fotbalu a sportu všeobecně nijak zvlášť nerozumí, avšak jako úspěšný podnikatel vstoupil do sportovního světa s poměrně jasnou představou, jak dané odvětví proměnit. Což se mu nakonec povedlo. Samotná volba Núñeze 35. prezidentem FCB je dodnes tak trochu opředena kontroverzemi. Tehdy naprosto neznámý boháč dokázal přesvědčit potřebnou (ačkoliv nikterak závratnou) část podílníků a dost pravděpodobně se postaral o odstoupení původně favorizovaného kandidáta.

Nicméně brzy se dostavily výsledky. Nejprve Núñez klub vytáhl z chronického zadlužení. Během svého 22letého působení tisíckrát znásobil klubový majetek, rozšířil řady podílníků ze 78 000 na 106 000, speciální pozornost věnoval i fanklubům, jejichž počet vyrostl ze 152 v roce 1978 na více než 1 400 na počátku nového milénia. Několikrát rozšířil stadion Camp Nou, zasadil se o vznik líhně talentů známé jako La Masia (1979), postavil Miniestadi (1982) a v roce 1984 založil Museu FC Barcelona, které dnes nese jeho jméno a ročně ho navštíví takřka dva miliony lidí. Núñez se však stal i jedním z pionýrů komercializace fotbalu. Ve Španělsku byl průkopníkem vytváření společenské image klubu a importérem tzv. netypických příjmů klubu (práva na televizní vysílání, merchandising, příjmy z reklamy apod.). I díky tomu mohl na Camp Nou přivést mnoho světových hvězd (Maradona, Ronaldo, Rivaldo, Figo, Stoičkov) a přitom zachovat zásadní a sympatickou politiku dresů bez reklam. Během posledních let mandátu nakoupil pozemky v Sant Joan Despí, kde později vyrostlo obří tréninkové centrum FC Barcelona. A konečně i nejzásadnější ukazatel úspěchu - zisk klubových trofejí - hovoří jednoznačně v jeho prospěch: 22 let = 175 titulů.

Největší výzvě během svého dlouhého působení v čele FCB musel Núñez čelit roku 1988, kdy ve fotbalovém áčku vypukla vzpoura. Proti prezidentovi se postavila dvacítka hráčů i s trenérem, avšak prezident se s povstáním nikterak nemazal a většinu zmiňovaných hráčů brzy rozprodal a na místo kouče sehnal bývalou hvězdu klubu Johana Cruyffa. Tak započala epocha známá v historii klubu jako Dream Team (1988-1996), kdy právě pod vedením charismatického holandského kouče barcelonské fotbalové áčko vyhrálo čtyřikrát v řadě španělskou ligu a zejména v roce 1992, kdy Barça v legendárním finále ve Wembley získala i nejprestižnější evropskou trofej PMEZ (Pohár mistrů evropských zemí, dnes Liga mistrů). Ačkoliv se Núñez nakonec s Cruyffem rozešel ve zlém, ani to mu nebránilo mandát ve volbách 1997 obhájit. Klub však evidentně potřeboval změnu a pravděpodobně i sám Núñez už začínal mít své prezidentské role dost, takže se v květnu 2000 nakonec rozhodl na svůj post rezignovat. Jak již bylo řečeno, 22 let v čele této instituce z něj s přehledem dělá nejdéle sloužícího prezidenta FCB (druhý v pořadí, zakladatel klubu Hans Gamper, byl ve vedení "pouhých" 8 let)

Už z povahy svého podnikání byl Josep Lluís Núñez kontroverzní postavou a je evidentní, že své developerské impérium během frankismu vybudoval i díky ne zcela průhledným čachrům. O čistotě jeho byznysu tak můžeme mít svoje pochybnosti. Faktem je, že Núñez se stal jedním z mála skutečně obžalovaných a později i odsouzených boháčů. Došlo k tomu roku 2011, kdy byl spolu se svým synem odsouzen k šesti letům nepodmíněně za podplácení státních úředníků. Soud prokázal, že v 90. letech Núñez opakovaně uplácel inspektory z finančního úřadu, aby neplatil tak vysoké daně. Úplatky ho stály přibližně milion euro, avšak úspora na nezaplacených daních byla 12 milionů euro. Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu (Tribunal Supremo), který nakonec potvrdil trest odnětí svobody ve výši 2 roky a 2 měsíce. Roku 2014 se tedy ve svých 83 letech musel poroučet za mříže, ačkoliv reálně si ve vězení odseděl jen několik měsíců. Roku 2016 jeho jméno figurovalo i v aféře známé jako Panama Papers. Josep Lluís Núñez zemřel 3. prosince 2018 na nádor mozku. Bylo mu 87 let.

Více informací:

• El Periódico: La historia de Josep Lluís Núñez, el hombre que no se fiaba de nadie (španělsky).
• Lidové noviny: Sportu vůbec nerozuměl, přesto vytvořil z Barçy moderní velkoklub (česky).
• El Crític: L'imperi Núñez i Navarro: dècades de conflictes urbanístics i veïnals (katalánsky).
• ARA: L'èxit de no estirar més el braç que la màniga (katalánsky).
• ARA: Josep Lluís Núñez, el pare del Barça modern (katalánsky).

Borja Catanesi: Nejlepší pouliční hudebník světa

Ačkoliv v mnoha španělských a katalánských městech nemají příliš na růžích ustláno, pouliční umělce najdete všude tam, kde je alespoň základní turistický ruch. Ve středomořské Valencii natrefíte dokonce na nejlepšího pouličního muzikanta na světě! V srpnu letošního roku jím byl zvolen 23letý místní kytarista Borja Catanesi.

Borja Catanesi (Foto: Instagram)

Na kytaru hraje už docela dlouho, ale do veřejných vystoupení se pustil relativně nedávno. Jako 18letý začal hrát funk, blues či reggae nejprve ve svém rodném městě u stanice metra Bailén, aby se záhy vydal do světa. S kytarou projel na svůj věk slušný počet zemí. Hrál na evropských, amerických či novozélandských ulicích. Sám říká, že skvělé prostředí pro pouliční umělce je aktuálně v Itálii, kde si s dodržováním vyhlášek o tom, co je či není dovolené provozovat na ulicích nikdo hlavu neláme. Na pouličním umění má kromě svobody rád zejména spontánní a zcela nečekané akce, náhlé jamování s kolegy hudebníky či tanečníky. Nadšení pro pouliční umění ho dovedlo až k letošní účasti v Universal Street Games v Minneapolis, jakési mistrovství světa pouličních umělců. Soutěží se ve třech hlavních kategoriích (hudba, tanec, sport) a mezi několika stovkami účastníků nakonec v užším finále v kategorii hudby zvítězil právě Borja. Bez rozpaků se tak minimálně pro letošní rok může považovat za nejlepšího pouličního hudebníka na světě.

Paradoxní na tom všem je zejména fakt, že v rodné Valencii jeho umění není zrovna doceněno. Spíš naopak. Podle místní radnice, respektive podle platných vyhlášek, Borja svým hraním ruší poklidný život obyvatel města. Řeč je o nedávno zpopularizovaném slovním spojení "hlukový smog". To, že Borja hraje poblíž rušných dopravních tepen, kde projedou stovky či tisíce aut za hodinu, je nejspíš podružné. Místním strážcům pořádku vadí zejména fakt, že mladík používá zesilovač. Několikrát už ho za to pokutovali a jednou to zašlo až tak daleko, že mu nástroj i s reproduktorem na dva týdny zabavili. On se však z veřejného prostoru jen tak vytlačit nenechá. Upozornit na nesmyslnost vyhlášky se nyní snaží novým hudebním projektem, který si Borja pracovně nazval Silent Busking. Na svém oblíbeném místě před valencijským nádražím tak Borja nabízí kolemjdoucím červená sluchátka, do nichž hraje. Vyhlášku tak svými tichými koncerty neporušuje a kolemjdoucí navíc dokázal zaujmout originálním přístupem k celému problému. Uvidíme, jestli mu titul nejlepšího světového pouličního hudebníka roku 2018 v tomto boji pomůže...

Abraham Cresques: Katalánský atlas

Katalánský atlas (Atles Català) je nejvýznamnější katalánská mapa ze 14. století a zároveň jde o asi nejdokonalejší dochované zpracování tzv. portolánové mapy. Tento typ map byl vyráběn ve 13. a 14. stol. především v Itálii a Katalánsku a sloužil tehdejším mořeplavcům k lepší navigaci po tehdy známých mořích. Katalánci spolu s Italy v té době prakticky ovládali mořeplavbu a obchod v oblasti Středozemního moře. Kromě map v Katalánsku vznikaly i vůbec první zárodky námořního práva.

Kompletní Katalánský atlas z roku 1375 (Foto: wikipedia.org)

Autorem Katalánského atlasu byl kartograf židovského původu Abraham Cresques (1325-1387). Narodil se a život prožil na Mallorce, avšak víme toho o něm jen velmi málo. Živil se jako hodinář a výrobce kompasů a dalších námořních přístrojů, zároveň byl jedním z vrcholných představitelů tzv. mallorské kartografické školy. Cresques často pracoval pro královskou rodinu. Již předtím vytvořil několik podobných map, přesto dodnes nemáme stoprocentní jistotu, že právě on byl tvůrcem Katalánského atlasu, neboť dílo není nikde podepsáno. Má se však za to , že okolo roku 1375 dostal Abraham Cresques zakázku od tehdejšího prince Joana I., jenž se rozhodl darovat atlas pozdějšímu francouzskému králi Karlu VI., v jehož sbírkách se mapa nacházela nejméně od roku 1381. To také vysvětluje skutečnost, že Katalánský atlas je dnes součástí sbírky Francouzské národní knihovny v Paříži. Je velmi pravděpodobné, že na atlasu s Cresquesem pracoval i jeho syn Jehuda. Kromě Katalánského atlasu se jim přisuzuje ještě několik podobných map, které se dnes nacházejí v italských či francouzských knihovnách.

Původně se Katalánský atlas skládal ze šesti barevných pergamenových listů přehnutých uprostřed, listy byly později rozříznuty na polovinu a nalepeny na dřevěné desky. Kompletní dílo tak zabírá prostor o 65x300 cm. První dva listy obsahují průvodní text v katalánštině, v němž jsou shrnuty základní dobové poznatky z kosmologie, astronomie a astrologie, včetně náčrtků solárního i lunárního kalendáře. Zbylé čtyři listy pak obsahují mapu samotnou. Atlas relativně věrně zachycuje tehdy známý svět, od Kanárských ostrovů až po Čínu, přičemž zajímavá je jiho-severní orientace mapy, takže při správném čtení je Čína nalevo a Evropa napravo. Katalánský atlas je údajně i první středověkou mapou, na níž je alespoň přibližně zaznamenána Asie - všechny předchozí mapy byly v tomto ohledu mnohem méně přesné. O podrobnosti zobrazení svědčí i fakt, že v atlasu nalezneme řadu míst střední Evropy: kromě historicky důležitých měst (Praha, Vídeň, Lvov, Krakov) i některá menší sídla, jež v průběhu let své významné postavení ztratila (Rusovce, Komárno, Györ, zvolenský Pustý hrad,...). Ta nejvýznamnější města se dočkala vlastních miniaturních ilustrací, mapa též důsledně rozlišuje křesťanská města od těch ostatních a zachycuje i mnoho dalších symbolů prozrazujících např. přírodní poměry dané lokality. Nejpodrobněji zpracovaná je středomořská část, kde máme na danou dobu velmi přesně zachycené pobřeží, což svědčí o jeho velmi dobré znalosti ze strany katalánsko-aragonského loďstva. Důkladněji a online si Katalánský atlas můžete prohlédnout kupříkladu zde.

Katalánský atlas zaujme zejména detailním zpracováním oblasti Středozemního moře (Foto: Diari ARA)

Sunifred Llobet: Rozmach moderního astrolábu

Astroláb je historický astronomický přístroj, který dříve astronomové a mořeplavci používali k určování polohy nebeských či pozemských těles a k měření místního času. Jeho původ dodnes není úplně jasný, vynalezen byl pravděpodobně ve 2. století př. n. l. a nejvíce je spojován s řeckými učenci, jimž ostatně vděčí i za svůj název - astrolábon (přístroj, který měří hvězdy).  Následně ho vylepšili Arabové a do Evropy se ve středověku vrátil skrze Pyrenejský poloostrov. Takřka dva tisíce let byl jednou z nejrozšířenějších astronomických pomůcek, pak ho vytlačily modernější přístroje. Svou roli v rozšíření přístroje do západní Evropy sehrál významný katalánský učenec.

Barcelonský astroláb, jehož originál se dnes nachází v pařížském Institutu arabského světa
(Foto: www.historiavibrant.cat)

Tím učencem byl jistý Sunifred Llobet, známý též jako Lupitus Barchinonensis. O jeho životě víme jen velmi málo. Má se za to, že se narodil kolem roku 950 v katalánském regionu Penedès. Byl spřízněn s významnými církevními hodnostáři, sám vykonával v letech 975 až 995 úřad arcidiakona barcelonské katedrály. Zároveň byl důvěrníkem tehdejšího barcelonského hraběte Borrella II. Kolem roku 997 se vydal do Říma, kde se však jeho historická stopa ztrácí. Ve své době platil Sunifred Llobet za jednoho z největších evropských učenců. Působil ve skriptoriích klášterů ve městech Vic a Ripoll, kde do latiny přeložil mnoho arabských pojednání o astronomii. Katalánské kláštery byly v 10. století významným centrem evropské učenosti, neboť právě zde docházelo k bezprostřednímu kontaktu mezi arabskou a evropskou civilizací. Také se zde dostalo vzdělání významným osobnostem - předpokládáme, že Sunifred Llobet byl ve Vicu učitelem jistého Gerberta z Aurillacu, jenž se později jako Silvestr II. stal prvním papežem francouzského původu (999-1003) a dodnes se mu přisuzuje hlavní zásluha na rozšíření arabských znalostí matematiky a astronomie do Evropy (např. arabské číslice).

Ale zpět k astrolábu. Právě díky přístupu k množství arabských vědeckých spisů byl Sunifred Llobet ve středověku nejspíše prvním Evropanem, který přístroj sestavil a následně adaptoval pro potřeby tehdejšího křesťanského světa. Jeho výtvor, tzv. Barcelonský astroláb, pochází z roku 980 a jeho originál je dnes vystavený v pařížském Institutu arabského světa, zatímco dvě přesné kopie mají v držení katalánská muzea v Barceloně a Terrasse. Astroláb disponuje nápisy v latině a čísla 41-30 odkazují k přibližné zeměpisné šířce, na níž se nachází Barcelona. Konstrukce astrolábu katalánským učencem jen napovídá významu, jakému se tamní kláštery těšily v průběhu 10. a 11. stol. Díky neustálému kontaktu s arabskou učeností se důležité poznatky ze světa matematiky, fyziky či astronomie dostaly nejprve do Katalánska, odkud pak putovaly dále do západní Evropy. Tato privilegovaná pozice později umožnila Aragonské koruně v čele s Katalánskem obchodně ovládnout prostor Středozemního moře. Nemalou zásluhu na tom měli i tamní učenci jako právě Sunifred Llobet.

Současná katalánská literatura

Současné katalánské literatuře jsme se již částečně věnovali v souvislosti s přítomností tamních autorů na Měsíci autorského čtení 2016. Zvláštní kapitolou v rámci katalánsky psané literatury je též literatura andorrská, které se pro změnu věnujeme zde. V následujících odstavcích se snažíme představit nejznámější současné katalánsky píšící spisovatele, přičemž důležitým výběrovým kritériem pro nás byla skutečnost, že některé autorovo dílo je k dispozici i v naší mateřštině. Kromě níže zmíněných je tu samozřejmě široká plejáda dalších uznávaných současných (žijících) autorů: Josep Maria Espinàs, Marta Pessarrodona, Isabel-Clara Simó, Pere Gimferrer, Maria Barbal, Ramon Solsona, Lluís Maria Todó, Sergi Pàmies, Manuel Baixauli, Màrius Serra, Maria de la Pau Janer, Sebastià Bennasar, Llucía Ramis, Najat El Hachmi, Bel Olid a další. Na následujících řádcích se v abecedním pořádku zaměříme na zkušené i méně známé katalánské literáty, s jejichž tvorbou jsme se v posledních letech mohli alespoň částečně seznámit i v češtině. Smutné je, že značnou část těchto titulů často najdete v levných knihách, což svědčí o ne zrovna vřelém přijetí českým publikem. Chyba však nebude na straně katalánské literatury...

Jaume Cabré a české vydání jeho nejrozsáhlejšího románu Jo confesso (Foto: Diari Ara, Dybbuk)

JAUME CABRÉ
Aktuálně nejuznávanější katalánský spisovatel. Každoročně u příležitosti vyhlašování Nobelovy ceny za literaturu se o něm hovoří jako o nejpravděpodobnějším katalánském kandidátovi. Faktem je, že žádný jiný katalánský autor se nemůže pyšnit tolika literárními cenami a zároveň tolika překlady do jiných jazyků. Jaume Cabré (*1947) se narodil v Barceloně, kde také vystudoval katalánskou filologii. Dlouhou dobu kombinoval literární tvorbu se zaměstnáním ve školství, působil také jako scénárista. Poměrně opomíjená je jeho esejistická tvorba, za zmínku stojí zejména díla El sentit de la ficció (1999) a La matèria de l'esperit (2005), kde Cabré shrnuje svůj přístup k literatuře i umění všeobecně. Sám se jako významný spisovatel konsolidoval v průběhu 90. let 20. stol., přesto své dva nejznámější romány napsal až ve století jednadvacátém. Mezi jeho zásadní romány patří kupříkladu La teranyina (1984), Senyoria (1991), L'ombra de l'eunuc (1996), Les veus del Pamano (2004) či Jo confesso (2011). Cabrého díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků (mnoho čtenářů si našlo i ve středu Evropy - v Německu, Polsku i Maďarsku), posledně jmenovaný vrcholný román vyšel i česky jako Přiznávám, že... (2015, nakladatelství Dybbuk). I přes vynikající hodnocení kritiků i řady čtenářů nezaznamenala tato kniha v Česku větší ohlas, možná právě Nobelova cena by to mohla změnit...

ANTONI FERRANDO
Antoni Ferrando Arjona se narodil roku 1967 v Barceloně, avšak v roce 1994 se natrvalo usadil v Praze. O České republice a životě v ní píše kupříkladu na svém blogu. Vystudovaný lingvista, v Česku se živí zejména jako překladatel a podnikatel. Ačkoliv v knižním světě působí již nějaký ten pátek, Antoni Ferrando vydává průměrně jednu knihu za dekádu. Roku 1996 napsal průvodce po Praze, roku 2008 vydal knihu humoristických postřehů Per què tot és una merda? a konečně roku 2015 se na pultech katalánských knihkupectví objevila jeho románová prvotina El gran Joan, ověnčená literární cenou Primum Fictum 2015. Román je zajímavou sondou do života provinční společnosti katalánského venkova, ironicky se dívá zejména na období přelomu 20. a 21. století. Kniha se na podzim 2018 dočkala i svého českého vydání pod názvem Velký Joan, a to v prestižním nakladatelství Argo.

ALICIA KOPF
Občanským jménem Imma Ávalos Marquès (*1982), spisovatelka a audiovizuální umělkyně pocházející z Girony. Kromě působení v umělecké branži se živí i jako vyučující na Universitat Oberta de Catalunya. Své umělecké jméno používá od roku 2006, kdy studovala v Německu. 

Na literárním poli dosud nebyla příliš činná, do širšího povědomí se zapsala zvláštně koncipovaným románem Germà de gel (2016), jenž obdržel i několik prestižních cen (Premi Documenta 2015, Premi Llibreter 2016), ale ve své podstatě ani o román nejde. Mnohem spíše jde o kompilaci článků, obrázků a úvah. Hlavním tématem knihy je led ve všech svých podobách, metaforicky tedy i ochlazení či bod mrazu v mezilidských vztazích. V Česku vyšla pod názvem Bratr z ledu (2018) pod značkou nakladatelství Odeon, přeložena však byla ze španělské verze.

QUIM MONZÓ
Quim Monzó (*1952) patří k nejpopulárnějším katalánským spisovatelům. Narodil se v Barceloně, v počátcích své profesní dráhy se věnoval grafickému designu, za můstek do světa literatury mu sloužilo psaní televizních scénářů a novinařina. Mimo jiné napsal spoustu zajímavých postřehů z cest po jihovýchodě Asie a Africe. Od 70. let minulého století pravidelně přispívá do deníků Avui, El Periódico de Catalunya, El País či La Vanguardia. Spolupracuje též s Catalunya Ràdio, TV3 či RAC1. Rovněž působil jako překladatel z angličtiny (Truman Capote, Ernest Hemingway, Arthur Miller, J. D. Salinger). Jeho literární dráha je spojená zejména s humoristickými texty, publikoval více než dvacítku románů a povídkových sbírek, mezi ty nejznámější patří Uf, va dir ell (1978), La magnitud de la tragèdia (1989), El perquè de tot plegat (1993), Guadalajara (1996), Tres Nadal (2003), Mil cretins (2007). Mnohá z těchto děl se dočkala filmového zpracování i prestižních katalánských literárních cen. Česky vyšel autorův román La magnitud de la tragèdia (Průšvih na druhou, 2006, nakladatelství Faun). Pro zajímavost dodejme, že Quim Monzó trpí Touretteovým syndromem, jenž se v jeho případě projevuje zejména pohybovými tiky v obličeji.

RAFEL NADAL
Katalánský novinář a spisovatel, publikaci svých překladů v zahraničí původně zvažoval pouze pod jménem Nadal Farreras (obě jeho příjmení), aby nedocházelo k záměně se slavným španělským tenistou, avšak nakonec podepisuje standardně jako Rafel Nadal. Narodil se roku 1954 v Gironě. Pravidelně přispívá do mnoha katalánských médií (La Vanguardia, TV3, RAC1), sám v průběhu své profesní dráhy působil na různých pozicích v nakladatelských domech a mediálních koncernech. Od května 2006 do února 2010 byl šéfredaktorem deníku El Periódico de Catalunya - za jeho vedení deník získal mnoho prestižních evropských cen. Ryze spisovatelské dráze se věnuje až v "důchodu" - první román vydal až roku 2011 (Els mandarins), následovala čtveřice bestsellerů Quan érem feliços (2012), Quan en dèiem xampany (2013), La maledicció dels Palmisano (2015) a La senyora Stendhal (2017). Každý z těchto čtyř románů dosáhl desítek tisíc prodaných výtisků, poslední dvě díla autorova literární agentka Anna Soler-Pont dokázala prodat na mnoho evropských trhů. La maledicció dels Palmisano se stala vůbec nejpřekládanějším katalánským románem roku 2015 (prodej práv pro celkem 15 jazyků). Česky tato kniha vyšla jako Prokletý rod Palmisanů v létě 2017 v Knižním klubu. O rok později ji ve stejném nakladatelství následoval i prozatím poslední Nadalův román Paní Stendhalová. V obou případech jde o poměrně oddechové čtivo, historické romány odehrávající se v Itálii a v Katalánsku.

České překlady románů Rafela Nadala (Foto: www.knizniklub.cz)

MARC PASTOR
Velký mezinárodní ohlas zaznamenal i mladý spisovatel a policista Marc Pastor (*1977). Ten pracuje jako vyšetřovatel v řadách katalánské policie Mossos d'Esquadra. Násilné trestné činy ostatně hojně inspirují jeho thrillerově až hororově zaměřenou tvorbu. Pastor doposud publikoval pět románů: Montecristo (2007), La mala dona (2008), L'any de la plaga (2010), Bioko (2013) a Farishta (2017). Všeobecně známým se stal zejména díky knize La mala dona, která se inspirovala příběhem barcelonské vražedkyně dětí Enriquety Martí, ačkoliv jak připouští sám autor, významnou inspiraci mu poskytla i série vražd, které v rámci své policejní praxe vyšetřoval. Tento román byl přeložen do desítky jazyků, v roce 2014 vyšel v brněnském nakladatelství Host i v české podobě jako Zlá žena. V roce 2017 byl Marc Pastor jedním z hostů pražského veletrhu Svět knihy.

České vydání románu La mala dona (Foto: nakladatelstvi.hostbrno.cz)

MARTA ROJALS

Katalánská architektka a spisovatelka. Narodila se roku 1975 ve vesničce La Palma d'Ebre. Na Universitat Politècnica de Catalunya vystudovala architekturu se specializací na teorii a historii tohoto vědního oboru, což následně v praxi uplatnila jako překladatelka či redaktorka mnoha odborných publikací. Literárně debutovala roku 2011 románem Primavera, estiu, etcètera. Její prvotina měla velký úspěch zejména díky šeptandě v knihkupectvích a doporučujících článcích na blozích, ačkoliv šlo o zcela neznámou autorku. Už tehdy nakladatelům jasně řekla, že se nebude nikterak podílet na propagaci, proto se neúčastní ani slavnostních prezentací svých knih či literárních čtení. Rozhovory poskytuje jen sporadicky a pouze přes mail, veřejně není známá ani žádná autorčina fotografie. Jinými slovy, Marta Rojals důsledně lpí na anonymitě. 

V roce 2014 vydala svůj druhý román, L'Altra (česky vyšlo roku 2018 jako Ta druhá v brněnském nakladatelství Host), jímž se pasovala do role stálice katalánské literární scény. Její třetí román, El cel no és per tothom (2018), patřil v uplynulých měsících k nejprodávanějším v katalánských knihkupectvích. Romány Marty Rojals obvykle pojednávají o mezilidských vztazích, hledání sebe sama i přemítání nad naší rolí a postavením v soudobé společnosti. Zejména ve dvou posledních románech je jasně patrná i reflexe ekonomickou krizí zasažené katalánské společnosti. Kromě zmíněné románové tvorby Marta Rojals vydala ještě soubor svých novinářských sloupků, No ens calia estudiar tant (2015), které vycházely na serveru VilaWeb.

ALBERT SÁNCHEZ PIÑOL
Barcelonský rodák Albert Sánchez Piñol (*1965) je jednoznačně jedním z nejčtenějších a nejpřekládanějších katalánských autorů současnosti. Ačkoliv jeho souhrnné dílo nečítá více než deset knih, čtenáři se s Piñolovými příběhy mohou setkat takřka ve čtyřech desítkách jazyků. Na Universitat de Barcelona vystudoval antropologii se specializací na Afriku, V 90. letech 20. stol. pobýval z důvodu práce na své doktorské práci v Kongu - kvůli zuřící občanské válce musel zemi předčasně opustit, avšak nasbíral zde mnoho inspirace ke své pozdější literární tvorbě. Z této doby ostatně pochází i jeho zajímavé esejistické dílko Pallassos i monstres (2000) o vybraných afrických diktátorech a jejich neuvěřitelných výstřelcích. Již v Kongu začal pracovat i na své románové prvotině La pell freda (2002). Velice čtivý a relativně krátký dobrodružný román se dočkal i brzkého překladu do češtiny (pod názvem Studená kůže v roce 2005 vydalo nakladatelství Mladá fronta) a během několika málo dalších let byl přeložen do většiny evropských jazyků. V Katalánsku se prodalo 170 000 výtisků a kniha byla též zfilmována. Následoval román Pandora al Congo (2005) zaměřený na koloniální vykořisťování Afriky. Mezitím autor publikoval i dvě povídkové sbírky: Les edats d'or (2001) a Tretze Tristos Tràngols (2008).

Výjimkou v autorově tvorbě je dvojice historických románů Victus (2012) a Vae Victus (2015), které epicky ztvárňují historické události v Katalánsku 18. století, zejména pak události spojené s rokem 1714. Výjimkou proto, že jsou napsány španělsky. Zejména první z nich se stal velkým hitem a s prodeji v řádech statisíc výtisků jde o jednu z nejúspěšnějších knih na katalánském trhu. Na konci roku 2018 se Sánchez Piñol vrátil zpět ke katalánštině s novým románem Fungus. Jeho romány jsou tematicky různorodé, obvykle charakteristické jemnými prvky sci-fi či fantasy; oblibě se těší u čtenářů i u kritiky.

Albert Sánchez Piñol (Foto: Nació Digital)

Francesc Boix: Fotograf z Mauthausenu

Koncentrační tábor Mauthausen byl součástí soukolí německé vražedné mašinérie během II. světové války. V tomto táboře nedaleko rakouského Lince zemřelo podle odhadů 200 až 300 000 lidí. Skončilo v něm též mnoho Čechoslováků a Poláků. Zvláštní kapitolou byl Mauthausen pro španělské a katalánské dějiny. Ačkoliv se Španělsko II. světové války neúčastnilo, tisíce španělských republikánů, kteří byli nuceni svou zemi na počátku roku 1939 opustit, totiž skončily v německých koncentračních táborech, drtivá většina z nich právě v rakouském Mauthausenu. Víme, že během války tudy prošlo přibližně 7 200 španělských vězňů, dvě tisícovky z nich pocházely z Katalánska. Jen pětina přežila. Mezi nimi i mladý katalánský fotograf, díky němuž bylo v norimberském procesu odsouzeno několik nacistických pohlavárů.

Francesc Boix na konci války  v květnu 1945 v táboře Mauthausen (Foto: Diari ARA)

Francesc Boix (1920-1951) se narodil v barcelonské čtvrti Poble Sec do rodiny krejčího, jenž se amatérsky věnoval fotografování a v kumbálu za krejčovskou dílnou si zřídil skromný ateliér. Tam se malý Francesc poprvé seznámil s fascinujícím světem černobílých obrázků. Jako 14letý dostal práci jako pomocník ve fotoateliéru Romagosa a o dva roky později začal spolupracovat jako fotograf s komunisticky orientovaným časopisem Juliol, který vydávalo sdružení mladých socialistů a komunistů (Juventudes Socialistas Unificadas). Jasně levicová politická orientace přivedla čerstvě sedmnáctiletého Boixe až na frontu španělské občanské války (1936-1939), kde od konce roku 1937 působil v rámci 30. divize republikánské armády jako fotograf. Nebojoval tak vyloženě v první linii, ale díky svým fotografiím poskytl cenné svědectví z bojů na frontách u řek Ebre a Segre. Po vítězství frankistů podobně jako další stovky tisíc republikánů odešel do exilu a většinu roku 1939 strávil ve francouzských koncentračních táborech Vernet a Setfonts.

Ve francouzském vojsku později bojoval proti nacistům, ale v květnu 1940 byl Němci zajat a po krátké anabázi v několika menších zajateckých táborech byl 27. ledna 1941 dopraven do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde dostal číslo 5185. Díky svým fotografickým dovednostem byl později zařazen do oddělení identifikace vězňů, kde se zabýval portrétováním zemřelých kolegů (sebevraždy, nehody, pokusy o útěk). Kromě toho dokumentoval i běžné akce či návštěvy nacistických pohlavárů v táboře. Pozice fotografa mu skýtala větší šance na přežití, díky privilegovanému postavení byl ušetřen těžké a nebezpečné práce v kamenolomu a taktéž méně hladověl. Podle výpovědí bývalých spoluvězňů se často snažil uplatnil svůj vliv ve prospěch jiných vězňů, dost možná svými zásahy zachránil hned několik životů. Jakmile začalo být jasné, že válka už nebude mít dlouhého trvání a dopadne v neprospěch Němců, rozhodl se Boix spolu s několika spoluvězni ukrýt a vynést z tábora co nejvíce pořízených fotografií (spolu s negativy se hovoří až o 20 000 snímcích), na nichž byly dokonale zachyceny všechny válečné zločiny, k nimž v nacistických koncentračních táborech obvykle docházelo. Pomáhal mu v tom i další katalánský fotograf ze stejného oddělení, Antoni Garcia (1913-2000) z Tortosy.

Fotografie se nakonec ven dostaly a část z nich Boix hned po válce uveřejnil ve francouzském tisku. Děsivé svědectví života v Mauthausenu se tak do dnešních dní uchovalo zejména díky tomuto katalánskému fotografovi. Právě tyto fotografie i Boixovo očité svědectví následně při norimberském procesu posloužily k odsouzení několika významných nacistických pohlavárů. Boix byl ostatně jediným španělským občanem, který ve zmíněném procesu usedl na lavici svědků. Po více než čtyřech letech strávených v jednom z nejznámějších koncentračních táborů se Francesc Boix usídlil v Paříži, kde si začal plnit dávné sny a stal se fotoreportérem. Spolupracoval s různými periodiky, nejčastěji však s deníkem L'Humanité, tehdy silně navázaným na francouzské komunisty. O svém životě v koncentračním táboře údajně sepsal i knihu, avšak její rukopis je dnes považován za ztracený. Čtyřleté věznění v Rakousku se podepsalo i na fotografově zdraví, podle některých zdrojů měl tuberkulózu, i když podle všeho zemřel v létě 1951 na komplikace způsobené onemocněním ledvin.

Jeho příběh byl vinou brzkého úmrtí (nedožitých 31 let) dlouhou dobu zapomenut. Až na počátku 21. století jeho památku a význam připomnělo několik dokumentárních snímků a studií (některé z nich naleznete v odkazech níže). V souvislosti s tím byly Boixovy ostatky v červnu 2017 převezeny z Thiais na nejznámější pařížský hřbitov Père Lachaise. V říjnu 2018 byl do kin slavnostně uveden španělský snímek El fotógrafo de Mauthausen, jenž pojednává o velmi krátkém životě tohoto bezesporu talentovaného katalánského fotografa, jehož dílo pomáhá uchovávat památku na jednu z nejhorších etap lidské historie.

Více informací:

• Llorenç Soler: Francisco Boix, un fotógrafo en el infierno (španělsky, francouzsky, německy).
• Francesc Boix: Fotoarchiv na stránkách Arxiu Nacional de Catalunya.
• Montserrat Roig: Els catalans als camps nazis (katalánsky).
• Benito Bermejo: El fotógrafo del horror (španělsky).
• Joaquim Amat-Piniella: K. L. Reich (katalánsky).

Xuixo

Pokud zavítáte do Girony, nezapomeňte si ve městě dát místní cukrářskou specialitu: xuixo [šušu]. Jde v podstatě o kalorickou bombu na způsob našich koblih. Jak se ostatně můžete přesvědčit ve videu pod článkem, xuixo je tvořeno klasickým těstem na croissanty, uvnitř přesladký krém, to vše pořádně prosmažit, pocukrovat a pochoutka je na světě. Letos slaví xuixo už sto let, nápad tehdy vznikl v dnes již zaniklé Confiteria Puig v Gironě. Ačkoliv šlo původně o místní specialitu, později se xuixos rozšířili po celém Katalánsku a najdete je i ve Valencii, někde však pod jiným názvem (xut, xevut, tornem-hi). Standardní xuixos dnes váží mezi 65 a 90 gramy, dříve se dělaly i dvojnásobné, avšak nyní je tendence zmenšovat a prosadit xuixo kvůli lepšímu odbytu i do restaurací jako dezert. Nejlepší xuixos nyní dělají v cukrárně Padrés v městečku Banyoles nedaleko Girony.

Vznik názvu xuixo je opředen hned několika legendami. Podle jedné z nich tehdy v roce 1918 s jejich výrobou panu Puigovi pomohl neznámý francouzský uprchlík, který si recept přinesl ze své vlasti. O onom uprchlíkovi nic dalšího nevíme, takže je docela dobře možné, že si ho cukrář vymyslel, tím pádem by zcela vymyšlená byla i historka o původu onoho zvláštního názvu. Pan Puig se svého pomocníka zeptal, jak by se výrobek měl jmenovat, načež mu dostalo následující odpovědi: “Choux, ça s’appelle choux, choux. Oui, sí, oui, sí: choux, choux”, z čehož si francouzštiny neznalý pan Puig vytvořil něco na styl xu-xu [šušu] a podle něj bylo hotovo. Jiná legenda název odvozuje od místního akrobata Tarlà, který údajně chodil za cukrářovou dcerou, přičemž jednou se před cukrářem musel schovat do pytle od mouky, kde se po chvíli neubránil kýchnutí a tím pádem i prozrazení. Aby cukráře uchlácholil, musel mu slíbit, že si jeho dceru vezme za ženu. K tomu přidal ještě recept na vynikající sladkost, jejíž název odvodili ze zvuku kýchnutí při onom památném setkání in flagranti.

Katalánské michelinské hvězdy 2019

Ačkoliv k hlavnímu městu světové gastronomie (Tokio, 308 michelinských hvězd) má celé Katalánsko dost daleko, přesto jde stále o místo s nejvyšší koncentrací michelinských hvězd na celém Pyrenejském poloostrově. Slavný francouzský průvodce všech gurmánů Španělsku pro rok 2019 propůjčil celkem 206 hvězdiček, přičemž v Katalánsku jich je hned 53. Na pódiu nejúspěšnějších španělských regionů ten náš doprovází tradičně ještě Baskicko a Madrid. Hlavním městem španělské gastronomie zůstává i nadále Barcelona (31 michelinských hvězd, celkem 23 podniků s alespoň jednou hvězdou), druhý Madrid zaostává o čtyři hvězdy. Několik posledních let se na katalánské kulinářské scéně navíc nese ve znamení postupné generační obměny. Dvě ze tří současných katalánských tříhvězdičkových restaurací svou třetí hvězdu obdržely teprve v posledních dvou letech (Lasarte, ABac), zatímco nejznámější katalánská šéfkuchařka Carme Ruscalleda letos v říjnu naopak svou tříhvězdičkovou restauraci Sant Pau zavřela. Tak či onak je patrné, že minimálně v evropském kontextu se katalánská vysoká gastronomie jen tak neztratí. Při výletu do Katalánska si tedy můžete vybírat mezi několika desítkami restaurací, které se těší nejprestižnějšímu kulinářskému ocenění na světě. Na následujících řádcích nabízíme jejich seznam i s praktickými odkazy na jednotlivé restaurace. O těch nejlepších pak i pár zajímavostí. Více informací o jednotlivých podnicích zde (španělsky).

Šéfkuchař Jordi Cruz pózuje ve své restauraci ABaC, která se pro rok 2018 dočkala své třetí michelinské hvězdy.
Letos ji obhájila. (Foto: La Vanguardia)

***
Pro rok 2019 tedy v Katalánsku najdete hned tři tříhvězdičkové restaurace. Dvě z nich jsou přímo v Barceloně, třetí na okraji Girony. Ceny v nich jsou různé, ale v závislosti na typu degustačního menu se mohou pohybovat mezi 120 a 250 €.

EL CELLER DE CAN ROCA (Girona): V současnosti nejlepší restaurace v Katalánsku a jedna z nejlepších na světě. Třemi michelinskými hvězdami se pyšní již od listopadu 2009, prestižní kulinářská revue Restaurant ji pravidelně zařazuje mezi trojici nejlepších restaurací na světě. Vzhledem k tomu všemu je cena 140 € za nejlevnější variantu degustačního menu vlastně ještě relativně nízká. Větší problém je vůbec sehnat rezervaci (někdy se čeká i více než rok) - jen zřídkakdy jsou volné termíny. Více informací o El Celler de Can Roca naleznete zde.

ABAC (Barcelona): Barcelonská restaurace ABaC dostala svou třetí hvězdičku v listopadu 2017, místním šéfkuchařem je od roku 2010 talentovaný rodák z Manresy, Jordi Cruz (*1978). Ten získal svou první michelinskou hvězdu v roce 2004 v restauraci Estany Clar (Cercs) a ve svých 26 letech se tak stal druhým nejmladším kuchařem v historii, jemuž se dostalo tohoto uznání. V roce 2007 se přesunul do restaurace L'Angle (Sant Fruitós de Bages) a rok později i zde slavili své první michelinské ocenění. Jordi Cruz se proslavil taktéž jako porotce v televizní kulinářské show MasterChef.

LASARTE (Barcelona): Katalánská filiálka slavné baskické restaurace, kterou vybudoval jeden z nejznámějších baskických kuchařů, Martín Berasategui (*1960). Pod jeho křídly je aktuálně více než desítka restaurací ve Španělsku, Portugalsku, Mexiku či Dominikánské republice, několik z nich oceněných právě michelinskými hvězdičkami, kterých má Berasategui pro rok 2019 hned deset. Kromě Lasarte má v Barceloně pod palcem ještě další tři podniky (Oria, Hallo Cocktail Bar a Fonda España). Lasarte má otevřeno od úterý do soboty, degustační menu zde stojí něco mezi 200 a 250 €, speciální silvestrovské menu pak i více než dvojnásobek.


**
Šestice katalánských restaurací se může pochlubit dvouhvězdičkovým oceněním. Některé z nich patří ke stálicím v katalánském gastronomickém nebi. Nejnovějším přírůstkem mezi nimi je Cocina Hermanos Torres, hned dvojí zastoupení tu má velmi úspěšný šéfkuchař Paco Pérez (*1962), jenž kromě vlastní restaurace Miramar v Llançà řídí i restauraci Enoteca v barcelonském Hotelu Arts. Pozornost si zaslouží též barcelonská restaurace Moments, v jejíž kuchyni vládne Raül Balam, syn legendární Carme Ruscalledy. Ceny v této kategorii startují obvykle na 100 €, to nejdůmyslnější degustační menu může přijít klidně i na dvojnásobek.

• COCINA HERMANOS TORRES (Barcelona)
• DISFRUTAR (Barcelona)
• ENOTECA (Barcelona)
• LES COLS (Olot)
• MIRAMAR (Llançà)
• MOMENTS (Barcelona)

Tickets, jeden z podniků rozsáhlé sítě šéfkuchaře Alberta Adrià (Foto: Blogspot.com)

*
Od 40 € nahoru se můžete najíst i v některé z katalánských jednohvězdičkových michelinských restaurací. Nejvíce jich najdete logicky v Barceloně, další takřka tři desítky pak různě roztroušené po Katalánsku (viz mapa na konci článku). Nicméně narazíme tu i na některé vyloženě levné záležitosti. Kupříkladu síť bister a tapas barů v rámci kreativního konceptu Alberta Adrià, mladšího bratra katalánské kulinářské legendy Ferrana Adrià, nabízí malé chuťovky již od několika €. Albert každý druhý rok otevírá nový podnik poblíž barcelonské ulice Paral·lel, a hned čtveřice z doposud šesti podniků už má hvězdu (Tickets, Pakta, Hoja Santa, Enigma). Za pozornost stojí i restaurace L'Antic Molí nedaleko města Ulldecona, která patří mezi nejlevnější michelinské restaurace na světě. Denní menu vás tam přijde na pouhých 14,50 €, nevýhodou je jen nepřístupnost jinak než autem. K poměrně laciným záležitostem patří i další moderní bistra jako La Barra de Carles Abellán nebo Dos Palillos.

• ALKIMIA (Barcelona)
• ANGLE (Barcelona)
• CAELIS (Barcelona)
• DOS PALILLOS (Barcelona)
• ENIGMA (Barcelona)
• GAIG (Barcelona)
• HISOP (Barcelona)
• HOFMANN (Barcelona)
• HOJA SANTA (Barcelona)
• KOY SHUNKA (Barcelona)
• LA BARRA DE CARLES ABELLÁN (Barcelona)
• ORIA (Barcelona)
• PAKTA (Barcelona)
• TICKETS (Barcelona)
• VIA VENETO (Barcelona)
• XERTA (Barcelona)

• BO.TIC (Corçà)
• CA L'ARPA (Banyoles)
• CA L'ENRIC (La Vall de Bianya)
• CAN BOSCH (Cambrils)
• CAN JUBANY (Calldetenes)
• CASAMAR (Llafranc)
• CASTELL PERALADA (Peralada)
• ELS BRANCS (Roses)
• ELS CASALS (Sagàs)
• ELS TINARS (Llagostera)
• EMPÒRIUM (Castelló d'Empúries)
• ESTANY CLAR (Cercs)
• FOGONY (Sort)
• FONDA SALA (Olost)
• LA BOSCANA (Bellvís)
• LA CUINA DE CAN SIMÓN (Tossa de Mar)
• LA FONDA XESC (Gombrèn)
• LES MAGNÒLIES (Arbúcies)
• LES MOLES (Ulldecona)
• L'Ó (Sant Fruitós de Bages)
• L'ANTIC MOLÍ (Ulldecona)
• LLUERNA (Santa Coloma de Gramenet)
• MALENA (Gimenells)
• MASSANA (Girona)
• RINCÓN DE DIEGO (Cambrils)
• TERRA (S'Agaró)
• TRESMACARRONS (El Masnou)
• VILLA RETIRO (Xerta)

Mapa katalánských restaurací s michelinskými hvězdami pro rok 2019 (Foto: El Periódico)

Ibráhím ibn Jákúb z Tortosy

Ibráhím ibn Jákúb z Tortosy (براهيم بن يعقوب الإسرائيلي الطرطوشي) byl židovský cestovatel, geograf a pravděpodobně i obchodník s otroky, který z pověření córdobského chalífy Al-Hakama II. cestoval v letech 961-970 takřka po celé Evropě. Spíše než jako obchodník byl vyslán jako diplomat, mezi jeho hlavní úkoly patřilo setkat se s tehdy nejmocnějšími evropskými vládci (v Římě se měl setkat s papežem Janem XII. a později v Magdeburgu s vůbec prvním císařem Svaté říše římské, Otou I. Velikým). Cesty ho zavedli do mnoha koutů Evropy, přes Bordeaux do Irska, pak do Utrechtu, Německa a nakonec až do českých a polských zemí. Později se nejspíše vrátil přes Sicílii zpět do Córdoby, ačkoliv o tom nemáme žádné věrohodné zprávy. Ze svých cest pořídil obsáhlý zápis, ani ten se však v původní verzi nedochoval. Jeho postřehy z cest tedy známe jen zprostředkovaně díky jiným autorům, kteří jeho dílo opisovali či citovali.

Mezi největší přínosy ibn Jákúbových cestopisů patří bezesporu fakt, že v nich nalezneme vůbec první písemnou zmínku o Praze, dále jsou zde též první popisy Krakova a polských zemí všeobecně. Mezi další zajímavé výňatky patří popis Vikingů na březích Baltského moře, popis zvyků a stravovacích návyků několika slovanských národů a dokonce i ceny potravin na tamních trzích. Díky těmto cestovatelským postřehům byl Ibráhím ibn Jákúb z Tortosy ještě mnoho dalších desetiletí považován za skutečnou autoritu ve svém oboru a cituje ho většina tehdejších arabských geografů. Konkrétně o českých zemích ibn Jákúb praví, že Čechy jsou panstvím knížete Boleslava, že cesta z Prahy do Krakova trvá asi tři týdny. Praha je podle něj výstavné město, zbudované z kamene a vápna, nejdůležitější obchodní uzel široko daleko, místo, kam za obchodem přicházejí židé i muslimové. Závěrem se taktéž podivuje nad tím, jak jsou obyvatelé Čech tmaví a černovlasí, plavé vlasy takřka nevidno. Kompletní zprávu v českém převodu naleznete například zde.

Prší v Barceloně?

Barcelona jako jedno z nejvýznamnějších měst jihu Evropy turisty často láká, na rozdíl od severněji položených metropolí (Londýn, Paříž, Dublin), na krásné slunečné počasí. Zejména na jaře a v létě si tak člověk někdy zákonitě položí otázku, která se již stala i námětem jedné divadelní hry. Takže, prší (vůbec) v Barceloně?

Bouřlivé nebe nad katalánskou metropolí (Foto: Alfons Puertas)

Pokud jste do katalánské metropole zavítali zejména ve druhé polovině letošního roku, pak bude vaše odpověď bezesporu kladná. Vše začalo několika nárazovými lijáky na počátku září, pokračovalo častými dešti v průběhu října a korunu tomu nasadil propršený víkend, který je právě za námi. Jak je to ale s barcelonským deštěm doopravdy? Může za všechno jen tolikrát diskutovaná změna klimatu? Netrápily katalánskou metropoli ještě nedávno pořádná sucha?

Pro odpovědi na všechny tyto otázky musíme sáhnout do velmi zajímavých statistik, které pro mnohé možná skýtají nejedno překvapení. Nutno dodat, že vzhledem ke své rozloze i různým geografickým podmínkám neprší v celém městě stejně, statistiky se tak mohou na jednotlivých měřících stanicích poněkud rozcházet. Zásadní data tak v Barceloně nejčastěji odvozujeme od měřící stanice na Fabrově observatoři, která se nachází pod vrcholkem hory Tibidabo. Barcelonu odsud máte jako na dlani. Na Fabrově observatoři měří srážkové úhrny již od roku 1914 a průměrná hodnota ročních srážek je pro Barcelonu přibližně 640 litrů na metr čtverečný. Nevíte, jak s touto cifrou naložit? Tak jen pro srovnání: Athény 365 l/m², Berlín 570 l/m², Bratislava 550 l/m², Brusel 850 l/m², Dublin 750 l/m², Helsinki 680 l/m², Londýn 560 l/m², Lublaň 1300 l/m², Oslo 760 l/m², Praha 520 l/m², Rejkjavík 790 l/m², Stockholm 540 l/m² a Vídeň 650 l/m²...

Statisticky tedy skutečně za rok naprší v Barceloně víc než ve známých pláštěnkových lokalitách (Londýn, Berlín či Stockholm), ale jak vidno z výše uvedených údajů, Barcelona strčí do kapsy i celou řadu metropolí z našeho věčně zamračeného středu Evropy. Váš pocit z upršeného Londýna je však správný, neboť zatímco v Barceloně obvykle prší jen 55 dní v roce, severněji to bývá dvoj až trojnásobek. Krátké ale intenzivní srážky - to je základní charakteristika barcelonského deště. Jak jsme se mohli přesvědčit v předchozích týdnech, klidně se může stát, že třetina všech ročních srážek spadne během jediného dne. Naopak pokud v Barceloně prší déle než dva dny po sobě, spatříte ve tvářích místních obyvatel jisté rozčarování.

Rekordní srážkové úhrny dle měření z Fabrovy observatoře, data k polovině listopadu 2018 (Foto: TV3)

I přesto je ale rok 2018 pro Barcelonu srážkově velmi netypický. Od srpna jsme prožili hned několik významných lijáků. Bezmála každé dva týdny nám katalánská média přinášela obrázky zaplavené barcelonské ulice Paral·lel a hotové průtrže mračen ve stanicích metra pod ní. Pokud do konce roku nad Barcelonu dorazí ještě alespoň jeden výraznější déšť, dostanou se i na Fabrově observatoři letos na kótu 1000 l/m², což by byl druhý největší roční srážkový úhrn ve více než stoleté historii měření. Doposud rekordním byl rok 1971, kdy v Barceloně napršelo 1122 l/m². Nutno dodat, že některé měřící stanice ve městě už magických 1000 litrů překonaly právě v minulých dnech (Les Corts, Sant Gervasi, Gràcia). Pro lepší představu letošní výjimečnosti ještě zmiňme, že v Barceloně v průběhu roku 2018 spadl dvojnásobek toho, co letos napršelo v mnoha jiných evropských metropolích (Londýn, Paříž, Lisabon, Dublin, Madrid). Podobné srážkové rekordy letos padaly i na dalších místech Katalánska. Není to přitom tak dávno, kdy katalánská metropole prožila zcela opačný extrém: 98 dní trvající vlnu sucha bez kapky deště mezi listopadem 2015 a únorem 2016, přičemž rok 2015 byl vůbec rekordní v minimálním počtu srážek - jen 346 l/m² za celých 12 měsíců.

Sinibald de Mas

Jméno Sinibald de Mas je v katalánské historii spojeno se dvěma zajímavými dobrodruhy. Tím prvním byl mořeplavec Sinibald de Mas (1736-1806), který se po světových mořích a oceánech začal plavit už jako čtrnáctiletý. Dvakrát na těchto cestách padl do zajetí anglických a poté i alžírských pirátů, nicméně nakonec prožil relativně usedlý život jako iniciátor a dlouholetý ředitel Barcelonské námořní školy (Escola de Nàutica de Barcelona, vznik 1769).

   

Portrét Sinibalda de Mas, kol. 1830
(Foto: www.masiadencabanyes.cat)

Mnohem více nás bude zajímat jiný Sinibald de Mas (1809-1868), diplomat, cestovatel, malíř, spisovatel a lingvista, jedna z nejzajímavějších a zároveň dnes nejméně známých katalánských osobností 19. století.

Během studií ho to táhlo k umění a literatuře. Postupně studoval jazyky a malířství, již jako dvacetiletý pravidelně maloval a vydával básně i delší prozaické texty. Občas bývá řazen mezi první katalánské romantiky. Právě zájem o romantická témata ho dovedl až k četbě cestopisů jiného katalánského dobrodruha, Aliho Beie (1767-1818), jehož životní příběh ho uchvátil natolik, že se rozhodl dokonale poznat Orient. Díky dobrým kontaktům se mu v Madridu dostalo přímluvy na důležitých místech, a tak se roku 1834 mohl v Marseille nalodit na výpravu do Indie, kde měl být obchodním vyslancem (=špionem) španělského království. Na této čtyřleté cestě putoval mnoha zeměmi, dokonale poznal Turecko, Libanon, Palestinu, Egypt, Arábii i Persii. Po anabázi v Indii byl vyslán na Filipíny, aby o této vzdálené španělské kolonii poskytl dvoru nezávislé zprávy. Nutno dodat, že místními španělskými úředníky nebyl přijat nikterak vřele, takže se nějakou dobu musel v rámci obživy spoléhat jen na portrétování. Možná i tyto peripetie přispěly k celkově špatnému hodnocení španělského královského úřednictva na Filipínách a závěrečnému soudu, že by ostrovy měly získat nezávislost. 

Roku 1843 byl vyslán do Číny, kde se stal historicky vůbec prvním oficiálním španělským vyslancem. Ve funkci však kvůli neshodám s ministerstvem dlouho nesetrvá, později se na vlastní pěst usadí v Macau, kde se z něj dokonce stane čínský agent, jenž měl napomoci vyjednat pro čínskou vládu koupi Macaa od Portugalska. K tomu ale nakonec nedošlo. V 50. letech 19. stol. se vrátil do Evropy. V Madridu se posléze věnoval publikování svých světovizí, k nimž patřila i formulace myšlenky iberské federace, v níž by menší španělské národy získaly větší autonomii a uznání. Nutno dodat, že za svůj bohatý život pronikl do myslí mnoha lidí a kultur, podle všeho vládl více než dvacítkou jazyků. Avšak právě kvůli tomu, že část života prožil v rámci spolupráce se španělskou a čínskou vládou v utajení, jen minimum dnešních Katalánců zná příběh tohoto vskutku renesančního člověka.

Rumba catalana

Katalánská rumba (rumba catalana) je svébytným hudebním žánrem, který vznikl v barcelonské romské komunitě v 60. letech 20. století. Dodnes existuje mnoho teorií a úvah o možném počátku tohoto stylu, avšak ty nejpravděpodobnější nás situují do barcelonských čtvrtí Raval a Vila de Gràcia, kde tehdy přebývaly některé z romských komunit v Katalánsku. Rumba do Katalánska pronikla nejspíš někdy ve 40. a 50. letech 20. stol. prostřednictvím latinskoamerických hudebníků, kteří se do Evropy vydali v rámci turné svých tanečních orchestrů, existoval však i přímý obchodní kontakt katalánské romské komunity se zeměmi jako Venezuela či Kolumbie.

Stejně tak se dnes odborníci úplně neshodnou na osobě skutečného zakladatele katalánské rumby, ačkoliv nejčastěji jsou zmiňována dvě jména: Antonio González Batista (1925-1999), známý jako El Pescaílla, a Pere Pubill Calaf (1935-2014), známý pod uměleckým jménem Peret. Ať už to bylo jakkoliv, právě díky těmto dvěma osobnostem katalánská rumba začala v 60. a 70. letech čím dál tím víc pronikat do veřejného prostoru. Později tento hudební styl prožíval určitou krizi, aby jako fénix vstal z popela v rámci olympijského nadšení, které v Barceloně zavládlo na počátku 90. let. I díky podpoře katalánské vlády, která na rumbu vsadila jako na ukázku moderní a autonomní katalánské lidové tvorby, dostali přední interpreti katalánské rumby možnost účinkovat na závěrečném ceremoniálu úspěšných olympijských her. Peretova píseň Gitana hechicera se stala jedním z hitů roku 1992 a zároveň jednou z vůbec nejkrásnějších skladeb pojednávajících o katalánské metropoli.

V té chvíli však již katalánskou rumbu znal celý svět, a to zejména díky několika velkým hitům francouzské skupiny s katalánskými kořeny Gipsy Kings. Devadesátá léta tedy znamenala definitivní konsolidaci žánru, vzniklo několik nových, výrazných hudebních skupin (Ai Ai Ai, Sabor de Gràcia) a později, již v 21. století, si s katalánskou rumbou zakoketovaly i další zavedené katalánské skupiny (Estopa, La Pegatina, Bongo Botrako). Dnes je katalánská rumba jedním z mnoha tradičních žánrů, které si v Katalánsku získaly své věrné posluchače. Centrem dění jsou pro katalánskou rumbu i nadále čtvrti Raval a Vila de Gràcia. Z množství výrazných osobností katalánské rumby vybíráme několik nejdůležitějších, s jejichž hudební tvorbou se můžete seznámit na následujících řádcích...

Zeď slávy na carrer de la Cera 57 v barcelonském Ravalu (Foto: El Periódico)

EL PESCAÍLLA
Považován za jednoho z otců katalánské rumby. El Pescaílla se narodil roku 1925 v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia jako jedno z pěti dětí velmi muzikální romské rodiny. Prakticky celá rodina se věnovala hudbě, ovšem pouze El Pescaílla byl považován za skutečně výjimečného kytaristu. Už jako osmnáctiletý pravidelně vystupoval, hrával dokonce o pro barcelonskou smetánku. Spolu s bratrem Joanem (Onclo Polla) stál podle mnohých za rozvojem katalánské rumby již na konci 40. let. Přesto dnes mnoho jeho písní neznáme, neboť jeho hudební kariéra zůstala ve stínu milované ženy a jeho druhé manželky, slavné španělské zpěvačky a tanečnice Loly Flores. El Pescaílla se kvůli ženě přestěhoval do Madridu, takže jeho spojení s Katalánskem i hudebním žánrem, který pomáhal vybudovat, bylo záhy přerušeno. 

PERET

Pere Pubill Calaf (1935-2014) je spolu s výše jmenovaným považován za jednoho z otců katalánské rumby. Zpíval španělsky, katalánsky i romsky. Na rozdíl od El Pescaílly však Peret rumbu ani rodné Katalánsko nikdy neopustil. Narodil se roku 1935 v Mataró, ačkoliv vyrostl v malé romské komunitě v barcelonském Ravalu. Jeho otec se živil jako prodejce látek, Peret tak s ním místo školní docházky mnohem častěji cestoval po Katalánsku a Baleárských ostrovech. Od mládí miloval hudbu, ve 12 letech dokonce spolu se sestřenicí natočil první album, avšak to na trhu nikterak neprorazilo. Nicméně byl to právě on, kdo nakonec v 60. letech svým inovativním přístupem dostal katalánskou rumbu na televizní obrazovky po celém Španělsku. V roce 1974 dokonce reprezentoval Španělsko na festivalu Eurovize. V polovině 80. let si dal pauzu a na nějakou dobu se stal evangelickým pastorem, návrat na hudební scénu přišel v souvislosti s barcelonskou olympiádou na počátku 90. let. Na závěrečném ceremoniálu zapěl speciálně pro tuto příležitost složenou píseň Gitana hechicera, dodnes jeden z jeho největších hitů. Kromě toho se stal hudebním producentem. Roku 1998 obdržel katalánské vyznamenání Creu de Sant Jordi. Hudebně činný byl takřka až do své smrti v roce 2014.

GATO PÉREZ

Argentinský hudebník Xavier Patricio Pérez Álvarez (1951-1990) alias Gato Pérez je považován za jednu z legend katalánské rumby. Do Barcelony přišel s rodinou až roku 1966. Jeho původním cílem bylo usadit se v Londýně, kde chtěl pracovat pro nějakou nahrávací společnost, avšak tento plán nevyšel, a tak se Gato Pérez vrátil zpět do Barcelony, kde se i nadále pohyboval v hudebních kruzích. Ke katalánské rumbě se dostal v gràcijském baru Petxina, na náměstíčku, které dnes nese jeho jméno. Pérezův přínos katalánské rumbě tkví zejména v novém přístupu ve chvílích, kdy žánr prožíval první větší krizi. Pro mnoho hudebních odborníků byl autorem těch nejlepších textů, jaké kdy v tomto žánru byly napsány. Katalánské rumbě se přitom věnoval jen několik málo let - první alba nahrál až koncem let sedmdesátých, po infarktu v roce 1981 musel zanechat bohémského života, ale hudbu naštěstí neopustil. V průběhu 80. let vydal ještě několik zásadních alb, některá v katalánštině. Mezi jeho největší hity patří skladby El ventilador, La rumba de Barcelona, Todos los gatos son pardos či La curva del Morrot. Zdravotní problémy ho však nikdy neopustily. Zemřel ve věku 39 let na infarkt.

GIPSY KINGS

Světoví ambasadoři katalánské rumby. Na konci 80. let slavili úspěchy po celém světě. Ačkoliv fakticky skupina Gipsy Kings pochází z Francie, v praxi šlo o spojení dvou rodin (Reyes a Baliardo), které z Katalánska do Francie utekly na konci španělské občanské války. Členové skupiny tak podstatnou část života prožili v rodném Provensálsku, ale vyrůstali zde v rámci exulantské romské komunity, která si jako mateřský jazyk udržela katalánštinu. Pro své hudební účinkování si však skupina zvolila španělštinu s andaluským přízvukem. Gipsy Kings jsou celosvětově nejznámějšími umělci tvořícími v žánru katalánské rumby, za svou hudbu byli mnohokrát nominováni na ceny Grammy (vyhráli jedinkrát v roce 2014). Do hudební historie a srdcí milionů fanoušků po celém světě se zapsali zejména skladbami Bamboléo (1987) a Volare (1989). Skupina funguje i dnes, čítá ovšem již jen dva aktivní členy.

SABOR DE GRÀCIA

Na katalánské hudební scéně ještě stále existují některé ze skupin vzniknuvších po olympijském boomu (Ai Ai Ai, Los Manolos), nicméně tou nejznámější z nich je v současnosti bezesporu Sabor de Gràcia. Založil ji roku 1994 gràcijský hudebník a režisér Sicus Carbonell, jedna z nejvýraznějších postav katalánské romské scény. Carbonell vyrostl v romské komunitě ve čtvrti Vila de Gràcia, kde se také v rámci místních slavností poprvé jako osmiletý dostal ke koncertnímu vystupování. Velký potenciál v něm už tehdy viděl samotný Gato Pérez, jenž mu nabídl spolupráci, avšak Carbonellův otec byl vzhledem k synovu nízkému věku proti. Carbonell si však časem k hudbě cestu stejně našel a prošel několika místními kapelami, aby roku 1994 založil právě Sabor de Gràcia. První album skupina vydala roku 1997, v jejím repertoáru je kromě originálních skladeb i pestrá škála největších hitů všech jejich výrazných předchůdců. Skupina již mnohokrát vystupovala i v zahraničí, texty jejich písní jsou obvykle katalánské, občas i španělské.



Více informací:

• Ignasi Fortuny: Rumba: El ventilador no és un electrodomèstic (katalánsky).
• TV3: Peret i l'origen de la rumba catalana (katalánsky).
• TV3: Koncert skupiny Sabor de Gràcia (katalánsky).