Enric Miralles i Moya

Byl velkým příslibem katalánské architektury. Nesmírně talentovaný a činorodý. Držitel spousty architektonických cen, které mu starší kolegové mohli jen závidět. Člověk, který svou vášní pro architekturu mohl Barceloně vtisknout novou tvář, leč stihl to jen částečně. V červenci 2015 uplyne již 15 let od jeho předčasné smrti.

Enric Miralles i Moya (1955 - 2000) byl na konci 20. století považován za jednoho z nejlepších katalánských architektů té doby, především však za toho s nejslibnější budoucností. Osud tomu ale nepřál. Miralles se narodil roku 1955 v Barceloně a celý jeho následující život ovlivňovala architektura. Vystudoval na barcelonské Escola Técnica Superior d'Arquitectura a následně i na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Architektura se promítla skutečně do všech aspektů jeho života - kupříkladu, jeho první manželkou byla katalánská architektka Carme Pinós, se kterou společně navrhli hřbitov Cementiri Nou v Igualadě. Tento projekt dodal Mirallesovi skutečně světové renomé. 

Mercat de Santa Caterina, Barcelona
(Foto: www.barcelona.com)

Architektuře se věnuje i Mirallesová druhá žena, Italka Benedetta Tagliabue. Od první poloviny 90. let tedy katalánský architekt sdílí se svou druhou ženou nejen ložnici ale i kancelář. Vzniká EMBT - Estudi Miralles Tagliabue, ateliér se sídlem v Barceloně. V něm následně vznikají nejslavnější projekty dvojice Miralles - Tagliabue: Parc Diagonal Mar v Barceloně, radnice v Utrechtu, Mercat de Santa Caterina, budova Skotského parlamentu v Edinburghu či budova společnosti Gas Natural v Barceloně.

Miralles sám se bohužel slavnostní inaugurace řady z těchto projektů nedožil. Zemřel na rakovinu v červenci 2000. Zanechal však po sobě řadu krásných a vysoce oceňovaných budov. Jeho stopa bude ještě dlouhá léta patrná i v Barceloně, Mirallesově rodném městě. Kromě efektní přestavby tržiště Mercat de Santa Caterina se podílel na návrhu Parc Diagonal Mar, na přestavbě továrny Vapor Vell a svůj podíl měl i na olympijské tváří Barcelony (byl autorem pergol na ulici Passeig de la Nova Icària či střelnice v olympijském areálu Vall d'Hebron). Posledním z projektů Enrica Mirallese v Barceloně je pak budova společnosti Gas Natural, jež byla dokončena roku 2006.

Budova Skotského parlamentu, Edinburgh
(Foto: www.darrow.org.uk)

Budova Gas Natural, Barcelona
(Foto: www.spainhouses.net)

Více informací:

• El País: El arquitecto Enric Miralles muere a los 45 años (španělsky).
• Wiki en homenaje a Enric Miralles (španělsky).

Peseta

Slovo peseta je jistě dodnes známé komukoliv, kdo před rokem 2002 cestoval do Španělska. Peseta byla španělskou národní měnou od 19. října 1868 do 28. února 2002, kdy ji už definitivně nahradilo euro*. Jak už to ale tak s řadou bytostně španělských věcí bývá, jejich původ musíme často hledat v Katalánsku. Tam se také odehrála veškerá historie spojená právě se vznikem slavné španělské měny.

Již samotné slovo peseta pochází z katalánštiny, konkrétně z výrazu peceta, což je zdrobnělina slova peça (česky: kus, část, součástka, díl,...). V Katalánsku peceta označovala pravděpodobně již od 16. století stříbrnou minci určité hodnoty. Slovo později přešlo do španělštiny, jeho přesná definice je zmíněná ve španělských slovnících ze století osmnáctého. Na počátku 19. století byla peceta v Katalánsku oficiálním platidlem, později se používala i v celém Španělsku. Zde ale katalánská stopa nekončí.

Jak jsme již zmínili, peseta se stala oficiálním španělským platidlem v říjnu 1868. Stalo se tak po revolučních událostech ze září téhož roku. Jedním z revolucionářů, jehož změna režimu vynesla až do ministerských výšin, byl katalánský politik a ekonom Laureà Figuerola i Ballester (1816 - 1903). Figuerola se narodil ve vesničce Calaf, hluboko v katalánském vnitrozemí a již od malička prokazoval vlohy ke studiu a tendence vyznávat liberální styl života. Z mladého revolucionáře se roku 1840 stal čerstvě vystudovaný právník a jen o pár let později už byl ctihodným učitelem na Universitat de Barcelona. Po několika dalších letech se přesunul do Madridu, kde postupně pronikl do nejvyšších intelektuálních kruhů. 

Události revoluce z roku 1868 známé jako La Gloriosa vynesly Figuerolu až na post ministra financí. Jedním z jeho prvních rozhodnutí v této funkci bylo vytvoření oficiální španělské měny, standardizované dle měřítek Latinské měnové unie - tak vznikla legendární peseta. Ačkoliv byl Figuerola španělským ministrem financí jen 9 měsíců, jím zavedená peseta fungovala jako oficiální španělská měna dlouhých 133 let! Po ministerské zkušenosti rodák z Calafu ve vysoké politice zůstal - byl senátorem a později i madridským zastupitelem. Zemřel v Madridu roku 1903, pohřben však je dle svého vlastního přání na hřbitově v Gironě. Tolik tedy výrazná katalánská stopa v historii legendární španělské měny. 

*Peseta se Španělům za více než 130 let pořádně vryla pod kůži a přechod na euro byl poměrně dlouhý a nebylo nikterak snadné si na nové ceny v eurech zvyknout. I když dnes už se na pesetu postupně zapomíná, stále ještě existují lidé (i po více jak 10 letech), kteří si vše stále přepočítávají z eur na pesety. Nyní již dlouho neplatnou měnu lze ale ve španělské státní bance vyměnit až do konce roku 2020, směna se řídí kurzem přibližně 1 € = 166,386 pts.